Historie velikosti mobilů: od kufříků až k dnešním „pádlům“
Karel Kilián
Vzhled současných mobilních telefonů je v podstatě identický bez ohledu na výrobce. V 99 % případů se jedná o obdélník s více či méně zaoblenými hranami, jehož rozměry v posledních letech rostou. Nebáli bychom se současný trend nazvat epidemií, neboť prakticky každá následující verze libovolného modelu je alespoň o desetinku palce větší než ta předchozí. Do určité míry to připomíná nesmyslnou honbu za co nejvíce megapixely v čipu fotoaparátu. Například takový Lenovo PHAB Plus se 6,8″ obrazovkou už můžeme považovat buď za velký telefon, nebo malý tablet se SIM kartou. Trendu „čím větší, tím lepší“ podlehl i relativně dlouho odolávající Apple, jehož model iPhone 6 Plus přišel na svět s displejem velkým 5,5. Na základě krátkodobého pozorování by se mohlo zdát, že mobilní telefony prošly takovým „malým Velkým třeskem,“ během kterého se z malých zařízení postupně vyvinuly ve velká „pádla.“ Není to ale tak zcela pravda – v historických počátcích byla mobilní zařízení nejen velká, ale i těžká. Jak tedy došlo k tomu, že rozměry dnešních telefonů mají opět rostoucí tendenci? Pokusíme se nahlédnout do minulosti a objasnit celý vývoj a důvody dnešního stavu.
Začátek historie mobilní éry
První komerčně dostupné mobilní telefony se objevily na začátku osmdesátých let. Byly však velice drahé a většina lidí je vídala maximálně tak v soudobých filmech, kde obchodníci a politici používali k telefonním hovorům poměrně rozměrná zařízení. Přesto byli výrobci s velikostí, která dnes budí spíše úsměv na tváři, spokojení. Reklamní slogan mobilu Nokia Mobira Cityman zněl „svoboda pohybu“ a vyjadřoval primárně to, že s tímto telefonem nebyl zákazník přikovaný k jednomu místu, jak bylo zvykem u pevné linky. Informace o mobilních telefonech pronikly i do tehdejšího socialistického bloku – například díky fotografii prezidenta Sovětského svazu Michaila Gorbačova, na které telefonuje z přístroje Nokia Mobira Cityman z Helsinek do Moskvy. I když bychom se dnes někomu s takto objemným zařízením u ucha nejspíše vysmáli, na tehdejší dobu se jednalo o revoluční telefon. Ostatně posuďte sami….
Mikhail Gorbachev talking on a Nokia Mobira Cityman (Helsinki, 1987)
Za první komerčně dostupný mobilní telefon, který se zapsal do historie, je považována Motorola DynaTAC 8000X, představená v roce 1983. Aparát s výškou 25 centimetrů stál v té době doslova „nekřesťanské peníze“ a vydržel celých 40 minut hovoru na jedno nabití.
Motorola DynaTAC 8000XSiemens a Nokia sice připravili menší zařízení, nicméně jeho součástí byl kufřík s akumulátorem, vážící asi deset kilogramů. Na ulicích jste tak mohli potkat dobře oblečené byznysmeny, telefonující z relativně kompaktního telefonu, který byl připojen drátem k brašně nebo kufříku, očividně silně zatěžujícímu rameno volajícího. Tato sestava vydržela deset až dvanáct hodin provozu a stejně dlouhý čas pak potřebovala k úplnému nabití.
Libor Foltýnek
Nokia Talkman, prodávaná u nás jako Nokia MD59 CSV dobách těchto obrů se ale objevilo i revoluční zařízení, které alespoň vzdáleně neslo rysy současných smartphonů. Roku 1994 představila společnost IBM svůj Simon Personal Communicator, který byl místo mechanické klávesnice vybaven dotekovým displejem. Na obrazovce bylo možné nejen zadávat telefonní čísla, ale také psát texty, jež bylo dále možné odeslat faxem.
IBM Simon Personal CommunicatorPrvním skutečným „komunikátorem“ se z pohledu historie stala roku 1996 Nokia 9000 Communicator. Základem designu bylo PDA Psion Series 3, které Nokia přepracovala, přidala modul pro telefonování a uzavřený operační systém OS Geos, čímž v podstatě poprvé propojila schopnosti počítače a telefonu. Zařízení bylo vybaveno hardwarovou QWERTY klávesnicí a vyklápěcím černobílým displejem.
Nokia 9000 Communicator (vlevo)Za velké rozměry tehdejších telefonů mohly dostupné technologie, které neumožňovaly použití menších komponent, takže projektantům nezbývalo nic jiného než je vtěsnat do velkého těla, které ještě navíc zvětšovala anténa. Hlavním problémem však nebyly ani tak elektronické součástky, ale baterie, které z dnešního pohledu nabízely hodně neatraktivní poměr objemu a kapacity.
Když začalo zmenšování
Akumulátory pro mobilní telefony procházely v průběhu historie postupným vývojem, jehož cílem bylo dosáhnout co nejvyšší kapacity v co nejkompaktnějším balení. Na začátku devadesátých let sice mobily nenabízely žádné převratné funkce, ale aspoň nevyžadovaly samostatný kufřík s baterií. Taková Nokia 1011 z roku 1992 se už vešla do kapsy a novější Nokii 2110 již lze považovat za první masově prodávaný mobil, který zaujal zákazníky právě svou kompaktností.
Nokia 2110Výrobci se začali soustředit na design – zatímco starší kousky se na pohled nestyděly za svou podobnost vysílačkám, Motorola MicroTAC z roku 1989 se jakožto první „flip“ prodávala skoro stejně rychle, jako se vyráběla. Ještě lépe se pak vedlo „véčku“ Motorola StarTAC z roku 1996, o kterou byl tak velký zájem, že se zákazníci museli zapisovat do pořadníků. Poptávka dlouho převyšovala nabídku a nakonec se tohoto „bestselleru“ prodalo na tu dobu neuvěřitelných 60 milionů kusů.
Motorola MicroTACJistě není bez zajímavosti, že většina hlavních formátů mobilních telefonů vzešla z konstrukčních prken Motoroly ještě v době, kdy se prodávala Motorola DynaTAC 8000X. Například projekt s kódovým označením „Banana“ se stal vzorem většiny pozdějších modelů. Další projekt byl základem v té době populárních „véček.“ Telefon s výsuvnou klávesnicí však patří mezi výjimky – nepochází z hlav inženýrů Motoroly, ale jako první s tímto konceptem přišel Siemens u modelu SL10.
Siemens SL10Jedním z nejlegendárnějších mobilních telefonů se nesporně stala Nokia 8110, která se zapsala do historie účinkováním v tehdejším filmovém trháku Matrix. Ve spodní části výsuvného krytu, který skrýval klávesnici, se nacházel mikrofon, takže telefon se díky relativně kompaktním rozměrům vešel do kapsy, ale dokázal zvětšit své rozměry během hovoru. Mimochodem pro film Matrix výrobce připravil speciální verzi telefonu s pružinou, kterou hrdina uvolňoval stiskem tlačítka na zadní straně telefonu. Do produkce se však verze s pružinou nedostala (kromě omezené dodávky) a u sériově vyráběných kousku se kryt vysouval palcem.
Marek Houser
Nokia 8110Honba za co nejmenší velikostí se stala hnacím motorem a někdy touha po miniaturních rozměrech přesáhla rozumné meze. Kromě stále se zmenšujících „krabiček“ se na trhu objevilo například „mobilní pero“ bez klávesnice. Takový Panasonic A100 by mohl být snadno zaměněn za v té době populární hru Tamagotchi. Další absurditou historie se pak stal Panasonic GD55, který byste mohli nosit jako přívěšek na klíčích.
Panasonic GD55Díky rozšiřujícím se možnostem začali výrobci experimentovat s designem svých přístrojů. Prvenství v této disciplíně patřilo opět Nokii – ta najala jako hlavního designéra Franka Nuova, který navrhl řadu vskutku neotřelých řešení.
Výrobci začali své telefony cílit na různé skupiny – Panasonic A100 mířil na ty, kteří se zamilovali do co nejmenších zařízení, Nokia řady 88xx oslovovala technologické nadšence a slavná Motorola RAZR V3 s ostrými rysy mířila na zákazníky, kterým záleželo na designu.
Motorola RAZR V3Obrat přinesly smartphony a komunikátory
Smartphony a komunikátory spolu soupeřily nějakých deset, patnáct let. Hlavním viníkem těchto bojů byla Nokia, která své první modely s operačním systémem pojmenovala jako „Communicator.“ Minimální rozměry těchto zařízení byly omezené velikostí hardwarové QWERTY klávesnice, takže existovala hranice, pod kterou se tato zařízení prostě nemohla dostat.
Prvním zařízením, které můžeme označovat jako „smartphone,“ se stal roku 2000 Ericsson R380. Ve složeném stavu se jednalo v podstatě o klasický mobil té doby, který se v „chytrý telefon“ proměnil vyklopením klávesnice. Zařízení disponovalo monochromatickým dotekovým displejem, operačním systémem byl v tomto případě Symbian 5.1 bez podpory jakýchkoli aplikací třetích stran. Ačkoli tento přístroj nabídl vcelku sympatické rozměry, nedočkal se nějakého masovějšího zájmu. Stal se však předchůdcem pozdější takřka kultovní série Р800/900/910.
Ericsson R380Od roku 2002 se začaly prosazovat komunikátory s dotekovým displejem. Jedním z hlavních výrobců, udávajícím trendy, se stalo tchajwanské HTC. Po uzavření kontraktů se společnostmi Hewlett-Packard a Fujitsu-Siemens zvládli Tchajwanci vyrobit první „chytrá zařízení.“ Původně používali jako operační systém Windows Mobile, od roku 2008 se však orientují na Android. První modely se prakticky v ničem, kromě komunikačních modulů a fotoaparátu, nelišily od běžných PDA té doby. Během pěti let se HTC povedlo doslova obsadit trh komunikátorů, přičemž své přístroje prodávalo pod několika značkami, jako byly Qtek, i-mate či Dopod. Zařízení se také objevila v nabídkách mobilních operátorů Vodafone, T-Mobile a Orange.
Jablečná revoluce aneb Začátek historie dotekových telefonů
Věřte tomu, nebo ne, ale byly doby, kdy společnost Apple diktovala trendy. V zimě roku 2007 se na scéně objevil Steve Jobs s malým obdélníkovým zařízením v dlani. Jednalo se o iPhone 2G, jehož prakticky celou čelní plochu zabíral dotekový displej. Kromě obrazovky s úhlopříčkou 3,5 palce byl na horní části jen reproduktor, na dolní pak jediné hardwarové tlačítko. Čím však iPhone 2G především obrátil tok dějin, bylo ovládání displeje dotekem prstu místo stylusu. Velikost zařízení byla právě pro tyto účely považována za optimální. Dovolíme si tvrdit, že toto byl z pohledu historie zlomový okamžik – do jednoho roku neexistoval asi žádný významnější výrobce, který by nepřispěchal s více či méně povedeným klonem iPhonu.
Jakub Kárník
Steve Jobs představuje iPhone 2G, který se zapsal do historieRozměry telefonů tak místo plnohodnotné klávesnice začala diktovat velikost obrazovky. Nepřímo tak došlo k prakticky naprostému sjednocení vzhledu chytrých telefonů do podoby obdélníku s displejem na přední straně, reproduktorem v horní části a tlačítkem či tlačítky v prostoru pod obrazovkou případně na dolní hraně obrazovky. Deset let po představení iPhonu 2G můžeme konstatovat, že vývoj v oblasti designu smartphonů se prakticky zastavil – například takové Lenovo S90 (a desítky dalších čínských modelů) nápadně připomíná iPhone 6. Stejně tak jednotlivé verze modelové řady Sony Xperia Z od sebe rozezná jen odborník nebo nadšený příznivec této značky.
Lenovo S90Po ztrátě možnosti zásadněji ovlivnit samotnou konstrukci zařízení se výrobci zaměřili na další parametr: tloušťku zařízení. Začala další podivná honba za co nejtenčím mobilem, která dosáhla až absurdní hranice 6,9 milimetrů.
Když začalo zvětšování
Roku 2011 byla prolomena další hranice – do té doby maximálně čtyřpalcové obrazovky byly pokořeny Samsungem Galaxy Note s obrazovkou velkou 5,3 palců. Note odkazoval na užitečné vlastnosti chytrých telefonů a výhody větších tabletů s Androidem, přičemž postupně se pětipalcové displeje staly nepsaným standardem. Apple a jeho napodobitelé se však ještě poměrně dlouho drželi na čtyřech palcích v přesvědčení, že se jedná o ideální velikost.
Samsung Galaxy NoteHistorie se začala vracet a průměrná velikost obrazovek (a tím i telefonů) postupně rostla: zatímco HTC One V z roku 2012 nabízel obrazovku s úhlopříčkou 3,7″, HTC One M8 o dva roky později vyrostl na pět palců. Podobnou cestou prošla Nokia, když od modelu se 3,7″ displejem dospěla k Lumii 1520 se šestipalcovou úhlopříčkou.
HTC One M8Jedním z důvodů neustále rostoucích obrazovek je narůstající výkon hardwarové výbavy. Zatímco iPhone 2G se kromě uživatelského rozhraní příliš nelišil od tehdejších PDA, Samsung Galaxy S4 z roku 2013 již zvládal střih videa nebo hraní graficky náročných 3D her, které si samozřejmě lépe vychutnáte na větší obrazovce. Velikost displeje se stala „marketingovým tahákem.“ Není divu: na trhu, kde se zařízení odlišují především barvami a jen drobnými nuancemi, byla informace o překonání další hranice velikosti obrazovky způsobem, jak se odlišit od konkurence.
Samsung Galaxy S4V současnosti se růst obrazovek přeci jen zpomalil. Nejextrémnější modely (například v Koreji prodávaný Samsung Galaxy W) dosahují velikosti sedmi palců a nebezpečně se tak blíží například tabletu iPad Mini. Ovládat takto rozměrná zařízení je však již na hranici (a často i za hranicí) lidských schopností. S větší úhlopříčkou roste prostor, kam se prostě palcem při ovládání zařízení jednou rukou uživatel nedostane. Z části se tento problém řeší na softwarové úrovni – například přesunem nabídky či klávesnice k pravé straně obrazovky. Zatímco u nás se pro rozměrné telefony vžilo označení „pádlo,“ ve východních zemích je označují jako „lopaty.“
Co nás čeká do budoucna? Výrobci telefonů si budou muset hledat jiný segment, ve kterém se budou snažit vyniknout a procpat ho do marketingových materiálů a podvědomí zákazníků jako „věc, bez které nemohou žít.“ Například Samsung se snaží zaujmout modelem Galaxy Edge, jehož displej plynule přechází do hran zařízení. Sharp Aquos Xx 302SH se pro změnu snaží nabídnout co možná nejlepší poměr velikosti těla a obrazovky a displej tak zabírá téměř celou čelní plochu. Někteří výrobci zkoušejí zaujmout displeji na přední i zadní straně, viděli jsme i několik pokusů o „véčka“ nebo naposledy BlackBerry Priv s výsuvnou hardwarovou klávesnicí. Zatím se ale nenašlo nic nového, za čím by se všichni výrobci vydali jako za novou modlou.
Samsung Galaxy S6 EdgeMožná i vy si pamatuje časy, kde jste tvrdili, že „čtyři palce jsou tak akorát a větší telefon nedává smysl.“ Jak jste na tom dnes? Zůstali jste věrni svému přesvědčení, nebo jste podlehli trendům a třímáte v rukách „pořádné pádlo!“ Podělte se o své zkušenosti a názory v diskuzi pod článkem!
Zdroj: pda.ru.
Jozef Cmar
Adam Kurfürst
David Trlica
David Mysliveček
Komentáře (6)
Přidat komentář