Proč má Google (vy)řešit pomalé aktualizace Androidu?

Pomalé aktualizace Androidu jsou často považovány za jeden z největších problémů tohoto mobilního operačního systému. Jak se může k této nepříjemné situaci postavit Google? To se pokusíme načrtnout v tomto článku.

Pokud se v otázkách kolem operačního systému Android orientujete, pak určitě víte, že jedinou zárukou rychlých aktualizací je pořízení telefonu Google Nexus respektive Google Pixel. Těmto zařízením zajišťuje nejnovější verze přímo samotný vyhledávací gigant. I zde je ale oficiální podpora omezená – v případě loňských modelů Pixel a Pixel XL končí v říjnu roku 2018. Po tomto datu již nejsou, slovy Googlu, „zaručeny aktualizace verze Androidu“. Pro bezpečnostní záplaty pak platí, že budou vydávány „alespoň tři roky od zahájení prodeje zařízení nebo alespoň 18 měsíců po ukončení projede zařízení v obchodu Google Store“.

Ostatní výrobci vypouštějí nové verze Androidu s větším či menším zpožděním. Děje se tak přesto, že Google poskytuje testovací sestavení několik měsíců před termínem oficiálního představení (v případě Androidu 6 Marshmallow v květnu 2015, Android 7 Nougat v březnu 2016 a Android O v březnu 2017). Výrobci tedy mají dostatek času na to, aby si chystanou verzi systému vyzkoušeli a připravili.

Jenže se tu rýsuje otázka: jakou má výrobce motivaci vydat co nejrychleji update? Telefon již prodal, vyinkasoval za něj peníze, na jeho příjmech se včasné aktualizace v podstatě nijak neprojeví. Tedy s výjimkou relativně malého množství uživatelů, kteří berou při výběru nového telefonu v úvahu, jak daný výrobce aktualizoval své předešlé modely. Ač vám takové kritérium může připadat důležité, nebo dokonce klíčové, zkuste se vžít do role typického zákazníka, který často ani netuší, že Android je operační systém, nebo že má nějaké verze. Z hlediska výrobce pak aktualizace znamená investici v podobě lidských a dalších zdrojů, která se mu možná vrátí v podobě loajality relativně malé části zákazníků.

Jak řešit pomalé aktualizace Androidu?

Pohledy znalých situace se obracejí směrem ke Googlu. Vyhledávací gigant má Android do jisté míry „pod palcem“ a určuje spolupracujícím firmám podmínky. Podrobně jsme se tomuto tématu věnovali ve článku MADA: o tajemné smlouvě mezi Googlem a výrobci. Teoreticky by tedy Google mohl jít touto cestou a podmiňovat použití systému Android splněním dalších závazků, týkajících se aktualizací. Jenže má tento plán naději na úspěch? A jak řešit poslušné a neposlušné výrobce – systémem cukru a biče, tedy odměnami a tresty? Prosazení nějakého povinného standardu by mohlo být složité. Navíc lze předpokládat, že by vyvolalo značně kontroverzní reakce.

Pokud by se povedlo něco takového prosadit, znamenalo by to (možná i citelné) zvýšení cen nejlevnějších zařízení, ve kterých by se musely promítnout náklady na povinné aktualizace. A to je něco, co Google nepotřebuje. Android je pro něj mimo jiné skvělou reklamní platformou s velmi dobrou možností cílení kampaní, což je něco, za co mu zadavatelé reklamy rádi platí. Pokud by některý velký výrobce přešel na nejlevnějších telefonech na jiný operační systém (např. Samsung na Tizen), mohl by Google přijít o část svého „publika“, kterému nyní servíruje reklamu. Zde je tedy otázkou, zda by přílišné tlačení na výrobce nebylo v konečném důsledku kontraproduktivní.

První krok: oddělení aplikací a systému

Google v uplynulých letech udělal z pohledu aktualizací jeden opravdu zásadní krok: postupně oddělil aplikace od systému. V raných dobách Androidu obdrželi uživatelé novější verzi Map Google či klávesnice jen se systémovou aktualizací. Nyní je běžné, že se tyto programy aktualizují standardním mechanismem přes Obchod Play. Dnes už nám to připadá obvyklé, ale v minulosti znamenala minoritní systémová aktualizace mnohem víc změn, než tomu bývá dnes.

Stále tu ale máme samotný systém, jehož update do značné míry závisí na výrobci, případně operátorovi. Ani v případě zjištění kritické bezpečnostní díry nemá Google možnost „poslat“ na telefony záplatu. Tím se Android liší nejen od svého největšího konkurenta iOS, ale také od světa desktopů, kde aktualizace Windows spravuje a zajišťuje přímo Microsoft. V případě Androidu musí (s výjimkou Nexusů a Pixelů) každá aktualizace projít přes výrobce, což samozřejmě znamená její zdržení a někdy i konečnou.

Je řešením modulární systém?

Z filozofického hlediska lze tedy říci, že řešením by byla modularita systému. Nyní máme samostatně aktualizované aplikace, nicméně systém, nadstavba a do něj výrobcem integrované programy jsou z tohoto pohledu jeden celek. Nelze například aktualizovat pouze jádro, aniž by na to nenavazovaly další kroky, zajišťující kompatibilitu všech částí.

V ideálním případě by se o aktualizace systému staral Google, a navazující úpravy nadstavby a programů by zajišťoval výrobce. Jednotlivé „vrstvy“ by mezi sebou musely komunikovat přes standardizované rozhraní, u kterého by byla garantována zpětná kompatibilita (tj. starší verze nadstavby by musela fungovat nad novějším systémem Android). Určitě není jednoduché takového stavu dosáhnout. Patrně by tím, jako vedlejší efekt, došlo k omezení toho, co může výrobce se systémem dělat (dnes v podstatě skoro cokoli). Google by tedy získal kontrolu nad aktualizacemi systému, ale musela by se řešit spolupráce systémových komponent s nadstavbou a aplikacemi výrobce. To určitě není otázka nejbližších týdnů ani měsíců.

Druhý krok: vlastní telefony

Telefony Google Pixel znamenaly poměrně zásadní posun v dosavadní strategii Googlu. Zařízení prodává pod svým jménem a dává tím najevo, že si za nimi stojí. Rozhoduje o jejich vzhledu, hardwarové i softwarové stránce. Výrobce je zde pouze v roli producenta zařízení, vše ostatní je v režii Googlu. Víceméně stejnou strategii používá i Apple u svých iPhonů.

Zatímco přes výrobce se případné změny a aktualizace složitě protlačují, v případě vlastních telefonů má Google prakticky neomezené možnosti. Kromě exkluzivních funkcí tak může třeba garantovat včasné a spolehlivé aktualizace. Každý výrobce nabízí ve svých telefonech určitý soubor výhod, a v případě Pixelů jsou to právě rychlé updaty. U jiných jsou to pro změnu neobvyklé funkce, ale pomalé aktualizace Androidu.

Samozřejmě se na mysl vkrádá otázka, proč se vyhledávací gigant nevydal touto cestou už na začátku. Odpověď je prostá: protože potřeboval dostat Android mezi lidi. Jakmile naučil zákazníky používat svůj systém, aplikace Google a celý ekosystém, přiměl je také konzumovat vlastní obsah, včetně reklamy. To by se mu s telefony, jejichž cenovka překračuje 20 000 Kč, v této míře jistě nepovedlo. Právě nejlevnějším zařízením s Androidem tak Google vděčí za to, že jeho mobilní operační systém ukousl z celkového koláče čtyři pětiny. A paradoxně právě tato cesta se dnes ukazuje jako největší slabina, leč dá se říci, že účel v tomto případě světí prostředky.

Telefony Pixel tedy mohou být vzorem pro ostatní výrobce a současně i alternativou pro zákazníky, pro které je podstatný aktualizovaný systém. K rozvinutí tohoto trendu je ale potřeba nabídnout i levnější zařízení. Z dosavadních náznaků lze usuzovat, že se možná už letos dočkáme nějaké levnější varianty Pixelu, která sice neoslní technickými specifikacemi, ale bude lákat právě na rychlé aktualizace.

Kudy dál?

Z pohledu systémových aktualizací si musíme uvědomit jednu podstatnou věc: jsou důležité, ale nejsou vším. Řada zákazníků otázku, kdy dostanou nejnovější verzi Androidu, vůbec neřeší. Pro mnohé je důležité, že za 4 000 Kč pořídí „chytrý telefon“, na kterém mohou spouštět své oblíbené aplikace. Verzi systému začnou řešit (pokud někdy) až v momentě, kdy jejich aplikace přestanou podporovat tu stávající. Android je mimo jiné o možnostech, které nabízí, tedy i o možnosti výběru. Chcete nové verze systému? Vyberte si telefon podle tohoto kritéria. Hledíte na cenu? Pak musíte počítat s tím, že součástí vašeho života budou i pomalé aktualizace Androidu.

Co ovšem vnímáme jako zásadní, je bezpečnost. Dnes najdeme mezi lidmi miliony telefonů s nezáplatovanými bezpečnostními dírami. Na co by se tedy měl Google primárně zaměřit? Na to, jak zajistit distribuci alespoň elementárních záplat, ideálně bez toho, aby do procesu vstupoval (a tím ho zdržoval) kdokoli třetí.